Popis a vysvětlení jevu
Starší doba kamenná – paleolit
(2,5 mil. - 9 700 let př. n. l.)
Pahorkatinná krajina Šluknovského výběžku na pomezí Čech a Horní Lužice byla v pravěku okrajovou oblastí. Archeologické nálezy se zde sice dají počítat pouze na jednotky, ale v případě, že jsou autentické a s jistotou známe jejich nálezové okolnosti, mají obrovskou cenu. Informují nás totiž o unikátních stopách lidských aktivit nebo jen kratších sídelních epizodách v podhorských a horských oblastech. A do takových míst archeologické výzkumy běžně nesměřují a jejich poznání je tak oproti nížinné sídelní krajině evropského pravěku výrazně slabší.
Dva a půl milionu let nás dělí od prvních kamenných nástrojů předchůdců člověka nalézaných ve východní Africe. Přes jeden milion let jsou staré první nástroje dokládající naše předchůdce v Evropě. Z období staršího a hlavně středního paleolitu (250 000-37 000 let př. n. l.) máme už řadu dokladů o pobytu prvních lovců v Čechách (Beroun – dálnice, Přezletice u Prahy a Písečný vrch u Bečova). Teprve na sklonku pozdního paleolitu, před deseti tisíci lety, se stopy, tehdy už moderního člověka, přiblíží až ke Šluknovskému výběžku.
Dlouhatánskou epochu vývoje člověka vyplňují pozoruhodné změny klimatu a proměny životního prostředí, které rámovalo střídání dob ledových a meziledových. V meziledových časech (interglaciálech) si tak, s trochou nadsázky řečeno, pravěcí lovci a sběrači tábořící ve střední Evropě dopřávali teplé klima a lovu velké zvěře v zalesněné krajině. Ale v dobách ledových (glaciálech) je z nížin české kotliny vyhnal arktický mráz, trvale promrzlá půda a ze severu se blížící pevninský ledovec. Ten ledovec, který byl v dobách ledových vždy nablízku naší severní hranice a hned dvakrát si ji dovolil překročit a vmístit se také až do Šluknovského výběžku. Naposledy sem zavítal před 130 000 lety v sálské době ledové a tehdy sem od pobřeží Baltského moře přisunul pazourek. Kámen, který se stal díky svým vlastnostem nejpopulárnějším kamenem pro výrobu nástrojů a zbraní doby kamenné.
Výrobou kamenných nástrojů a jejím postupným zdokonalováním se naši předchůdci definitivně odlišili od okolní živé přírody a začali jít vzpřímeně svou vlastní cestou. Ve starším a středním paleolitu si na zhotovení pěstních klínů, sekáčů, hrotů a nožů vybírali nenáročně kámen pocházející z blízkého okolí. Známé a vzácné jsou nálezy z lokalit v centrálních a severních Čechách, jako jsou Beroun – dálnice, Přezletice u Prahy nebo Bečov u Mostu. Předchůdce moderního člověka si úplně vystačil s místními křemeny, křemenci, buližníky a rohovci z nejbližšího okolí svých loveckých tábořišť v otevřené krajině nebo příbytků v bezpečí převisů a jeskyň. V mladém paleolitu (45 000 – 12 000) se však začaly dít věci jinak.
Mladý paleolit
Před 37 000 lety opanoval moderní člověk Homo sapiens také Evropu a cesta k vytvoření lidské kultury s abstraktním myšlením, uměním a náboženstvím byla otevřena i zde. Paleta archeologických nálezů se od té doby rozšiřuje o artefakty z kostí, parohů, zubů, mamutoviny, dřeva i vypálené hlíny. Tehdy se také objevují první doklady umění, jako jsou malby, rytiny a hliněné plastiky. V této epoše přichází čas pazourku, který se nejvíce hodí k výrobě stále propracovanějších štípaných artefaktů. Je spolehlivě doložené, že tuto surovinu si byl schopen člověk obstarat i ze značně vzdálených míst jejích zdrojů (desítky i stovky kilometrů). Používání pazourku, který je zastoupen výrobky i výrobním odpadem na řadě tábořišť lovců mamutů mladého paleolitu, tak svědčí o kontinuální znalosti a sdílení jeho kvalit a zdrojů. Nejbližší objevené a archeologicky prozkoumané velké tábořiště „lovců mamutů“ u Stadic (okres Ústí nad Labem) je našemu regionu s baltským pazourkem vzdálené jen tři dny chůze.
V mladém paleolitu a střední době kamenné – mezolitu tvoří pazourek stále dominantní až výhradní surovinu na výrobu štípaných nástrojů známých z pravěkých nalezišť středních a severních Čech. V mladší (neolit) a pozdní (eneolit) době kamenné si svůj význam udrží, vedle nových zdrojů surovin. Nejsnadnějším, nejbližším, a tak i nejpřirozenějším zdrojem této ceněné suroviny byly zbytky ledovcových morén a sedimenty tvořící říční terasy a výplně údolí v nejsevernějších výběžcích Čech. Získávání baltského pazourku těžbou nebo povrchovým sběrem v severní krajině naší země není dosud spolehlivě prokázáno, byť je velmi pravděpodobné.
Výskyt baltského pazourku je například běžně doložitelný v jílových sedimentech na levém i pravém břehu Mandavy ve Varnsdorfu. Z varnsdorfské cihelny ostatně pochází i kolekce pazourků, údajně vyjmutých z kulturní, černé uhlíkaté vrstvy, objevené ve stěně hliníku (pozn. ve zdroji hlíny) cihelny v roce 1927. Nálezové okolnosti se tehdy nepodařilo okamžitě ověřit a zaznamenat, a tak dnes máme jen kolekci převážně neopracovaných pazourků uloženou v místním a Severočeském muzeu v Liberci, jejichž souvislost s lidskou aktivitou, či přímo těžbou pazourku v mladém paleolitu nebo mladším pravěku, je bohužel neověřitelná.
Pozdní paleolit
V období pozdního paleolitu (12 000 – 9 700 let př. n. l.) přichází globální klimatická změna v podobě prudkého oteplení, ledovec definitivně opouští severní část Evropy, mizí mamuti a doba ledová končí. Proměna krajiny od stepí k lesům přináší hojnost lesní lovné zvěře a možnost rozšířit loviště dál na sever. Tehdy k sobě připoutá skupiny lovců také nížinná krajina s pískovcovými převisy Českolipska a poprvé i Labských pískovců. Nejstarší doklady přítomnosti člověka již velmi blízké Šluknovskému výběžku jsou totiž také vzácně doloženy pod převisem při říčce Křinici v Zadních Jetřichovicích (půl dne chůze vzdálené od centrálního Šluknovska). Tyto doklady mají podobu drobné kolekce štípaných kamenných nástrojů z baltského pazourku a pochází z archeologického výzkumu Jiřího Svobody. Další naleziště jsou například v Horní Lužici na březích jezera Reichwalde (3 dny chůze), na opačné straně pak na Českolipsku u Cvikova (den a půl chůze) a u Holan.
Autor hesla: Petr Lissek
