Životopis
Bohumil Šimonovský
(* 19. 9. 1913 – † 7. 7. 1991)
představený koleje redemptoristů, kněz
Mezi poslední české redemptoristy ve Filipově patřil představený kláštera Bohumil Šimonovský. Narodil se ve Višňové (okres Příbram). Studoval na tamním redemptoristickém gymnáziu (1925–1931) a vzápětí nastoupil na redemptoristický bohoslovecký ústav v Obořišti (1932–1938). Po jeho absolutoriu byl 29. června 1938 v Praze kardinálem Kašparem vysvěcen na kněze. Následně působil v jednotlivých redemptoristických kolejích v Čechách – Svaté Hoře (1938–1941), Brně (1941–1943), Červenkce u Litovle (1943–1945), Svitavách (1945–1947) a konečně Filipově (1947–1950).
Jako duchovní správce poutního kostela Panny Marie zde v dubnu 1950 prožil tzv. Akci K. Během ní došlo ke komunisty řízené likvidaci mužských řádů a řeholí v celém Československu. Šimonovský byl následně s ostatními bratry odvezen do internačního kláštera v Králíkách. Od 1. října 1950 sloužil u Pomocných technických praporů (PTP). Zde sloužily výhradně režimu nepohodlné osoby podléhající brannému zákonu. Po návratu z vojny nastoupil do dělnické profese v podniku Rukov Rumburk (1954–1956) a následně Bytex Rumburk (1956–1968).
Na Jiříkovsku byl pro svoji dobrosrdečnost velmi oblíbený: „On si pamatoval všechny děti nových osídlenců, které pokřtil. A v den jejich narozenin přinesl jejich rodičům třeba sto korun se slovy: ‚To je pro vašeho malého. Za to, že ode mne přijal svátost křtu.‘ Někteří to odmítali, jiní ne. A když se v šedesátých letech vrátil do Litoměřic biskup Trochta, tak si tam k sobě Šimonovského povolal.“
V roce 1968 byl Bohumilu Šimonovskému povolen návrat do duchovní správy (státní souhlas obdržel k 1. prosinci 1968) a stal se výpomocným duchovním v Litoměřicích. Býval mj. zpovědníkem litoměřických seminaristů.
Státní souhlas mu však byl někdy po roce 1970 odebrán. V dochovaných písemnostech je evidován jako důchodce vypomáhající církevní správě (podle § 16 zákona o státním dozoru nad církvemi). To znamená, že duchovní úkony konal již ve svém „volném“ čase. V sedmdesátých letech pracoval jako kostelník děkanského kostela. Lidé mu přezdívali (ještě ve Filipově) Srdíčko, později Zlatíčko. On sám tak podle vyprávění oslovoval některé věřící a jejich děti.
Státní bezpečnost jevila o Bohumila Šimonovského zájem od roku 1950. Po roce 1956 jej například podezřívala z účasti na tajném vedení šluknovského vikariátu. Podezření se však nepotvrdilo. V květnu 1975 jej StB za blíže neznámých okolností naverbovala jako spolupracovníka. Po necelých deseti letech s ním byla spolupráce ukončena, protože neplnil zadané úkoly a vyhýbal se i schůzkám. Navíc jím podávané informace byly údajně „průměrné hodnoty“. Podle estébáckých záznamů svou neochotu ke spolupráci „zdůvodňoval svým věkem a tím, že pokud od něho něco potřebujeme, tak máme přijít my a nikoli on, neboť on od nás nic nepotřebuje“. Po celou dobu svého litoměřického pobytu bydlel Bohumil Šimonovský na tamním děkanství. Zemřel v Litoměřicích a pochován je na tamním hřbitově.
Doporučená literatura:
Petr Karlíček: Jiříkov – dějiny města v éře národního výboru 1945–1990, Jiříkov 2018
Autor hesla: Petr Karlíček
