Životopis
Anton Salomon st.
(* 19. 9. 1717, Rumburk – † 6. 6. 1793, Rumburk)
obchodník, mecenáš a purkmistr města Rumburku
Tkalcovský tovaryš Anton Salomon se po vyučení v roce 1733 vypravil na zkušenou do světa. Na dlouhém vandru, který trval pět let, pobýval a pracoval v Jablonném v Podještědí, ve Vídni a v Olomouci. Po návratu domů byl přijat jako mistr do rumburského tkalcovského cechu. Uspořené a zděděné peníze použil na založení faktorského podniku. Lněné plátno, které sám utkal, a další, které vykoupil od ostatních mistrů, naložil na trakař a odvezl do Žitavy na trh. Po několika letech tvrdé práce vybudoval prosperující obchod s rumburským plátnem s pobočkami v Terstu a ve Vídni. Tou dobou již trakař zahálel, protože zboží pro něj vozili formani na plně naložených vozech.
Rumburští občané zvolili v roce 1764 Antona Salomona purkmistrem města. Úřad zastával tři roky. Věnoval se především zlepšení silnic, rozvoji školství a fungování veřejně prospěšných institucí. Neváhal použít ani vlastní finanční prostředky, které v roce 1764 investoval do stavby zcela nové školní budovy.
Autor hesla: Josef Rybánský
Škola
Po požárech školní budovy, ke kterým došlo v letech 1744 a 1748, byla roku 1764 vystavěna zcela nová budova z prostředků tehdejšího purkmistra Antona Salomona. Podobu školní budovy známe díky fotografii, na které je zachycena těsně před demolicí v roce 1856. Dvoupatrová dřevěná stavba s vysokou valbovou střechou pokrytou šindeli měla pravidelně rytmizovaná průčelí arkádami podstávky.
Anton Salomon myslel na vzdělávání rumburských dětí i ve své závěti z roku 1793, ve které odkázal 1 000 tolarů pro potřeby školství.
Obrázek zde:
Ničivý požár města v létě roku 1744
V noci 19. července 1744 udeřil do věže kostela sv. Bartoloměje blesk. Vyschlé trámoví vzplálo jako papír. Stačily tři hodiny a z města nezbylo téměř nic. V následujících dnech se sčítaly škody. Požáru padly za oběť kostel sv. Bartoloměje, fara, škola, radnice, měšťanská sladovna, pivovar a 104 domy z necelých dvou set, které tou dobou v Rumburku stály. Popelem lehl i dům Antona Salomona. Následky požáru se odstraňovaly mnoho let. Radnice se opravovala v letech 1744–1747. Rekonstrukce kostela byla dokončena až v roce 1755.
Slavnostní řeč Josefa Breuera
Po osazení makovice a kříže na věž kostela sv. Bartoloměje dne 1. prosince 1755 přednesl tesař Josef Breuer poutavou slavnostní řeč. Symbolicky tím uzavřel jedenáct let trvající obnovu chrámu vyhořelého v roce 1744.
„Nejprve byl na zdejší radniční věž, kterou jsem mohl s mým skromným důvtipem a zručností postavit, instalován erbovní znak – bílá labuť, nesoucí na své sněhobílé hrudi zlatý kříž, což naznačuje, že se má vždy bojovat za triumfální vítězství svatého kříže, a tak se modlím, abych po smrti dosáhl slávy na nebesích.
Dále duchovní a světská moc povolila nasadit nad makovici zdejší loretánské věže u ctihodných kapucínů, kterou jsem rovněž směl postavit, ne kříž, nýbrž ještě jednu mocnou věž ke spáse celého města Rumburku. Totiž milostiplnou Davidovu věž s mnoha tisíci znaky vítězství a milosti. (Parafráze mariánské litanie ORA PRO NOBIS a také Písně písní 4.4. Jak Davidova věž je šíje tvá, jak zbrojnice se tyčí.) Tím se rozumí loretánská blahoslavení Panna, Matka Boží a Královna nebes Marie, jejíž milostiplný obraz byl na věž k její poctě osazen.
Všechny dobré věci jsou tři!
Dnes konečně bude dokončena třetí, tak velkolepá a půvabně sličná věž, která bude čnít a zářit nad všechny ostatní.
Konec dobrý, všechno dobré!
A proto na tuto velkolepou a krásnou věž nebyla osazena běžná zástava, nýbrž vyobrazení zdejšího městského duchovního patrona svatého Bartoloměje pod nejprozíravějším okem Božím.
Hleď ty chvályhodné město Rumburku
Svatý Bartoloměj se s odvahou a bdělostí
postavil na stráž.“
Zdroj:
Thaddäus Walter, Heinrich Jahne, Die Geschichte der Loretokapelle und des Kreuzganges nebst mehreren Berichten über die Ledenszeiten der Stadt Rumburg im 18. Jahrhundert, Aus der Chronik des Kapuzinerklosters in Rumburg, Rumburk, s. 47-53
Ke stažení ZDE:
