Životopis
Jiří Loewy
(* 13. 7. 1930 – † 1. 1. 2004)
novinář, publicista a politik
Jiří Loewy prožil část života na Šluknovsku. Narodil se v Rumburku v německy hovořící rodině. Otec Ewald Loewy byl majitelem obchodu s drogistickým zbožím. Matka Hana Hennochová pocházela z německé katolické rodiny. V roce 1932 se rodina přestěhovala do Chřibské. V domě na náměstí provozoval Loewyho otec drogerii, vyráběl barvy a kosmetiku. Protože byl židovského původu a navíc sociální demokrat, obyvatelé města jeho obchod bojkotovali. Tři roky před mnichovskou dohodou byli jedinými zákazníky čeští státní zaměstnanci a čeští starousedlíci. Jako sedmiletý zažil Jiří Loewy „nepřátelské pokřikování od poštvaných (henleinovských) spratků, ale nejednou i fyzické útoky“. Krátce před odstoupením Sudet na podzim 1938 rodina odešla do Prahy. Od roku 1940 nesměl jako židovské dítě navštěvovat školu. Od třinácti let byl pracovně nasazen. V roce 1945 se spolu s matkou vrátil do Chřibské. Od šestnácti let byl činný v sociální demokracii. Jako politický vězeň strávil čtyři roky v uranových dolech na Jáchymovsku v Krušných horách (1949–1953). Těžce zde onemocněl. Propuštěn byl při amnestii prezidenta Antonína Zápotockého (1953). V roce 1969 odešel s rodinou do exilu. Žil v Rakousku, Nizozemsku a Německu. Zapojil se do činnosti exilové Československé sociální demokracie. V letech 1978 až 1989 vydával časopis Právo lidu, který byl kvalitativně srovnatelný se Svědectvím Pavla Tigrida. Po roce 1989 žil střídavě ve Wuppertalu a Praze. Přispíval do řady periodik, mimo jiné psal komentáře a fejetony do Lidových novin. Jiří Loewy obdržel od prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy o Českou republiku (2002). Za celoživotní dílo získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky (2002) a Pamětní cenu Wenzla Jaksche.
Doporučená literatura:
Jiří Loewy, Tomáš Zahradníček: Úseky polojasna. Vzpomínky Jiřího Loewyho, Praha 2005
Jiří Loewy: Kolik druhů sýra potřebuje člověk?, Praha 2004
Autor hesla: Klára Mágrová
Úseky polojasna
Ve své knize vzpomínek Úseky polojasna zanechal svědectví o životě v předválečné a poválené Chřibské a Varnsdorfu.
Protirežimní aktivity
Po únorovém převratu v roce 1948 se Jiří Loewy zapojil do protirežimních aktivit. Jako zaměstnanec Souhrnné likvidační správy Fondu národní obnovy v Chřibské měl přístup k rozmnožovací technice. Spolu s několika spolupracovníky začal od března 1948 tisknout sérii letáků Listy svobody, které se poté roznášely po Praze, Liberci a Děčíně. Vyšlo asi šest nebo sedm čísel v nákladu 2 500 kusů. V listopadu 1948 byl osmnáctiletý Jiří Loewy zatčen. V květnu 1949 byl odsouzen na šest let do vězení, a to za sdružování proti státu, pobuřování a hanobení hlavy spojeneckého státu. V jednom z Letáků svobody totiž nazval J. V. Stalina „orientálním despotou z Kavkazu, který zasedl na trůn Ivana Hrozného“.
Vzpomínky Jiřího Loewyho na Chřibskou v roce 1945
Vzpomínky Jiřího Loewyho na Chřibskou krátce po osvobození Československa v květnu 1945
„Nebylo mi ještě ani patnáct /.../, někdy kolem 20. května [1945] jsem vyjel z Wilsoňáku [dnes Hlavní nádraží v Praze] severním směrem [do Chřibské za dědečkem a babičkou Hennochovými]. /…/ Pamatuji si, že vlak vyjížděl z Prahy brzo ráno a byl neuvěřitelně přeplněný, dokonce i na stupátkách se sedělo. Jel velice pomalu, stavěl na každé mezi. Cestující byly většinou mladí, převážně rodu mužského, mnozí vyhlíželi bojovně, leckdo měl i bouchačku za pasem. /…/ Ještě jednou jsme přestoupili, do stanice, která se tehdy jmenovala Chřibská–Rybniště (dnes už jen Rybniště), jsme dojeli k večeru.
Před nádražím nestál autobus, který tu čekával na vlaky před [druhou světovou] válkou. Vydal jsem se tedy do Chřibské, vzdálené asi 4 km, pěšky po silnici. Šel jsem sám, nikde ani človíčka. V Nové Chřibské jsem viděl pár stop války, dva tři domky pobořené sovětskými hloubkami, sem tam v příkopě převrácené vozidlo či protitankové dělo. Na první pohled bylo patrno, že tady neprobíhaly žádné boje.
Co mě na té skoro hodinové pěší túře do údolí nejvíce zaráželo: jako po vymření! V některých domcích při silnici se občas pohnula záclona, někde zaštěkal pes, ale to byly jediné známky života. Pak jsem si všiml, že všude visí velké červené plakáty s textem polským, avšak dobře srozumitelným: ´Rabování a plenění bude stíháno vojenským soudem. Velitel města.´
Nicméně tou dobou už v Chřibské žádné polské, ani jiné velitelství nesídlilo a ani RG [Rudé gardy] zatím ještě tak daleko na sever nedorazily. Městečkem ale střídavě projížděly jednotky polské a sovětské. Pokud se tu zastavily, pak sovětské sháněly převážně vodku a děvočky [dívky], polská vojska se naproti tomu zaměřovala spíše na motocykly a jiné vezdejší statky. Nápisy jako ´československý majetek´ a vlajky ČSR důsledně ignorovala.“
Zdroj: Jiří Loewy, Tomáš Zahradníček: Úseky polojasna. Vzpomínky Jiřího Loewyho. PRAHA: NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2005, s. 109, 110-111
Vzpomínky Jiřího Loewyho na dům v Chřibské během 20. století
„Historie našeho domu je k popukání. Číslo popisné 310 v Dolní Chřibské by zasluhovalo zápis v Guinessově knize rekordů jako nejčastěji konfiskovaný objekt na evropské pevnině. Poprvé byla konfiskována půlka domu psaná na mého [židovského] otce, když jsme v roce 1938 utekli do Prahy. Tato půlka nám byla po válce vrácena, zároveň ale byla zabavená druhá polovina, psaná na dědu [německé národnosti]. Konfiskát byl asi po dvou letech vrácen a pro jistotu přepsán na mne, takže mohl být znovu zabrán rozsudkem Státního soudu v Praze z 5. 5. 1949, kterým bylo (mimo jiné) vysloveno propadnutí mého majetku. Někdy koncem padesátých let [20. stol.] mi byla vrácena čestná práva občanská i s půlkou domu. Takže normalizační režim měl znovu co konfiskovat, když nás [s manželkou] v roce 1970 odsoudil v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky. Své poloviny se pak ´dobrovolně´ musela vzdát moje [německá] matka v roce 1973, když si žádala o legální vystěhování do SRN [Spolkové republiky Německo]. Měl bych býval nárok na restituci, ale vykašlal jsem se na to. Bydlet bych tam už nešel, moje děti také ne, tak proč nynějším majitelům dělat potíže? Už toho bylo dost.“
Zdroj: Jiří Loewy, Tomáš Zahradníček: Úseky polojasna. Vzpomínky Jiřího Loewyho. PRAHA: NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2005, s. 120
Audio:
Jiří Loewy: Přežil jsem Hitlera i Stalina
